Když jsme letos na výstavě for fishing domlouvali společný kaprolov s kamarádem Petrem někde v Německu netušil jsem, jestli to podnikneme ještě v letošním roce. Plánů jsem měl dost pro tuto sezonu a další výpravu bych vtěsnal jen stěží. V průběhu roku se však věci pozměnili a 24 října si to směřuju směr hraniční přechod Rozvadov. Jak výprava dopadne a co mě čeká, absolutně netuším, ale je to pro mě další zkušenost s novou vodou a kapry, kteří přemýšlí tak trochu jinak.

Ale nepředbíhejme.
Co mě trochu zaráželo, bylo to jak složité je zařídit si v Německu státní rybářský lístek. Toto jsme začali řešit už tři týdny před odjezdem. Po příjezdu jsme jeli na úřad, kde místní úřednice zkrátka dopředu připravený RL nemohly najít. Pěkně to začíná, jsem si pomyslel, a čekal, co z toho ve finále vyleze. Po několika frázích mého kamaráda mi úřednice vystavily lístek nový a mohly jsme se vypravit k vodě.

Z předešlých telefonátů jsem se připravoval na to, že můžu zapomenout na lokalitu, na které jsem zvyklý. Mám tím na mysli velikost vody. Když jsme dorazili, auta jsme museli nechat na příjezdové cestě u závory a jít několik desítek metrů dál. Když jsme přišli na místo lovu, naskytl se mi nádherný pohled na prostředí, které hrálo všemi barvami. Z velké části bylo jezero zasazeno do listnatého lesa a právě v říjnu všechny keře a stromy byly hozeny do těch nejkrásnějších barev.

Hned na první pohled jsem věděl, kde chci chytat. Několik popadaných větví ve vodě, stejně tak jako převislé keře, které ve mě budily pocit správného místa. To mi následně potvrdil i můj kolega s tím, že právě to místo pro mě zamýšlel. V rychlosti jsem rozbalil, nachystal potřebné věci a krmení a jdeme na to.

Strategii jsem zvolil jasnou. Rozhodl jsem se pro větší zakrmení boiliem B17 a tygřím ořechem. Krmné místo jsem udělal směrem od břehu na volnou vodu v pásu třímetrové šíře a délce okolo deseti metrů. V takto nakrmené části jsem se rozhodl chytat jedním prutem na boilie B17, které jsem měl dlouho dopředu zalité, stejným aminoliquidem.

Druhý prut jsem nahodil záměrně deset metrů za krmné místo s nástrahou Crazy Liver nadlehčené o pop up reflex ananas N.B.A. K této montáži jsem používal navíc PVA punčochu s method mixem. Jelikož jsem měl informace o tom, že se zde nevyskytuje až na pár kousků bílá ryba, mohl jsem si tento luxus dovolit.

Po náhozu jsme si s kolegou sedli a diskutovali o různých věcech, ale hlavně o lokalitě na které právě chytáme. Dozvěděl jsem se něco o obsádce stejně tak o tom, že zde v roce 2000 byl poměrně velký úhyn větších ryb. Další zajímavým zjištěním bylo, že do jezera se ryby nevysazují a tak nějak si žije svým přirozeným chodem, což na mě působilo celkem sympaticky. Po pár hodinách se mi ozval prut nahozený za krmným místem. Pár pípanců kousek na zpátečku pak pod prut.

Tak punčocha zřejmě zaůřadovala a jednoho z těch pár cejnů jsem zřejmě přemluvil. Zvedl jsem prut a je jasné, že je to kapr. Zdolávání jsem trochu přitvrdil, abych kapra otočil od popadaných větví. Když jsem rybu dostal pod nohy, kde byla hned hloubka přes tři, metry povážlivě ztěžkla. Souboj probíhal rozvážně a ryba si byla vědoma svojí váhy. Po podebrání jsem střízlivě odhadl váhu někde mezi patnácti a sedmnácti kg. Když jsem rybu vyndával z vody, odhad jsem přehodnotil. První ryba na břehu a váha druhou domněnku potvrzuje 20,1 kg. Brada mi spadla na zem a vcelku jsem nechápal. No nic, dáme se do toho, nebude tady jediná.

V průběhu prvního večera jsem měl ještě dvě ryby, z nichž větší byla okolo třinácti kilogramů, a start akce nemohl být lepší. První ráno se mi po deváté rozjel opět prut za krmením a podařilo se mi chytit vlastně jediného šupináče celé výpravy. Počasí bylo příjemné, kdy lehce pofukovalo, občas se mezi mraky prodral nějaký sluneční paprsek a celé to bylo fajn. Před obědem dorazil chlapík. Který se jmenoval Tom.

Kolega ho znal a vysvětlil mi, že je to letitý člen tamní rybářské organizace. Tom vyprávěl a vyprávěl, a byl to takový ten chlapík, cosi myslíte, že se u té vody narodil. Vždyť to tak skoro je. On se na březích lokality pohybuje už déle než čtyřicet let tak kdo by vlastně měl vědět více než on. Z jeho slov bylo zjevné, že ve vodě bude několik opravdu trofejních ryb včetně těch, které ještě nikdo nikdy nechytil. Ale znáte to, každá voda má svojí legendu, která nikdy nebyla na břehu.

Nicméně výskyt dvou šupináčů hrubě nad dvacet kg mi potvrdil i můj parťák včetně toho, že své tvrzení doložil i o fotky šťastných lovců. Zejména jeden starý dlouhý šupináč, mi padl do oka. Váhově dost vysoko a taková ta ryba co se chytne velice málo kdy. Když jsem si ho prohlížel vypadlo ze mě pouze jedno…. Tom. Začali jsme se oba smát a bylo jasné, že jsme si pojmenovali kapra, kterého stůj co stůj musíme dostat z vody.

Přes den se mi moc nedařilo a chytal spíš kolega z volné vody. Dařilo se mu celkem obstojně, kdy se mu na podložce vystřídaly celkem pěkné ryby včetně perfektního amura. Mě se ale nedařilo. S přicházející tmou ožil i můj prut, kdy se mi podařil skvělý lysec sedmnáct kg. Opět na prut za krmením.

Lámal jsem si nad tím hlavu, a i jsem zkusil obměnit nástrahu. Jediné záběry mi však chodily mimo krmné místo. Na rybách bylo znatelné, že tlak vyvíjený v průběhu sezony se na nich podepsal a do krmného místa se jim zkrátka nechtělo. Bylo třeba pozměnit taktiku. Zkusil jsem tedy krmit pouze boilie na větší plochu a montáže umisťovat tak aby si nekonkurovali a zpravidla dost mimo krmení. Použil jsem pouze nástrahy, které byly odlišné od volného krmení, a byla to správná strategie, která mi přinesla pár pěkných ryb.

Další den, se za námi zastavil, Petrův známí a hovořili jsme o možnostech dalšího chytání v této zemi, kdy jsem dostal pár tipů na zajímavé vody. Toho do budoucna rozhodně využiji a jistě se sem v následující sezoně několikrát vrátím. Christoph s námi setrval do následujícího rána a podařila se mu také velice pěkná ryba.

V průběhu pátku se na jezeře objevili ještě další tři kapraři. To mělo za následek, že i nočních záběrů ubylo. Všiml jsem si, že zde téměř nepoužívají zpětná olova. To si myslím není na tak malé vodě zcela ideální a jen se to potvrdilo. Najednou z tří nočních záběrů jsem měl pouze jeden a to i poslední noc výpravy. Nebyl jsem z toho odvázaný, ale co naplat můžu být rád za to, co se mi zde napoprvé podařilo nachytat.

Ráno před odjezdem jsem stál na břehu, kdy poslední nezabalenou věcí byly moje pruty a podběrák. Lilo jako z konve a já přemlouval Toma, ať to ještě sebere. Asi by toho štěstí bylo víc než dost a taky je třeba mít nějakou motivaci na příště. Zabalil jsem tedy, rozloučil se dobrým parťákem a z okénka auta jsem se podíval za stromy, které obklopovaly tohle krásné jezero se slovy ,,za rok Tome”.

ZANECHAT KOMENTÁŘ

Prosíme, vložte komentář
Prosíme, vložte své jméno